rok 1995 - Košík, můj domov

Vietnamci tu jsou už dlouho předtím, ale zvolil jsem rok 1995, protože si myslím, že právě tenhle rok nejvíce ovlivnil Vietnamce v ČR. Tehdy byli Vietnamci roztroušeni po celé republice. Doposud byli nejvíce pohromadě akorát ve fabrikách. Největším zlomem byl právě hotel Košík na Praze 4. Dříve to byl ČKD, které znám jenom  z vyprávění. Nejdříve byl hotek Košík jenom normálním hotelem, který poskytoval ubytování zejména cizincům. Byl od ostatních hotelů, ubytoven odlišný v tom směru, že jste tam mohli mít trvalou adresu. Což je velmi důležité pro cizince, protože bez potvrzení o ubytování by Vietnamcům neprodlužovali víza.

Hotel Košík, velmi podobný ubytovnám, vycházel vstříc Vietnamcům. Byl rozdělen na 2 sedmipatrové objekty, A a B. Vietnamci nejprve bydleli pouze v "A", posléze se podle potřeby začali bydlet i v B. Jak tam začali Vietnamci prodávat, to jsem tu kdysi psal. Všechno to začalo tak, jak byste předpokládali. Pan A měl víc zboží, než sám mohl prodat. Začal je tedy prodávat svým spolubydlícím, pak lidem ve svém okolí. Po pár obchodech zjistí, že je lepší a efektivnější prodávat zboží jako "dodavatel" než jako "stánkář". V té době, kdy lidé měli nějaké ušetřené peníze z fabrik, startovala éra podnikatelů., dodavatelů. Penízky byly, ale větších dodavatelů bylo málo. Neřešili se otázky co prodávat, ale spíše odkud a kde prodávat. Otázka kde prodávat se vyřešila celkem snadno, stačí mít stánek, v autě zboží a může se prakticky kdekoli. Odkud, to vyřešil právě hotel Košík.

Můj otec patří mezi průměry. V roce 88 se svými krajany dělal v továrně. Rok na to začal prodávat na ulici kazety, cigarety.a hodinky. Zboží jako ostatní má jak od českých, tak i vietnamských dodavatelů. V celém Praze byste našli tak 20 dodavatelů. Ještě v letech 93, 94 byli na trhu pouze dva typy, dodavatel a pouliční prodavač. Od roku 95 se díky Košíku rozrostl o další: Distributor - Dodavatel - Prodavač. Otec se tedy z pouličního prodavače stal dodavatelem. Zisk byl samozřejmě větší. Ti, kteří neměli peníze, aby se stali dodavatelem, pokračovali prodávat jako "stánkaři". Dodavatelé a Distributoři měli především peníze z prodejů padělků a cigaret. Často sem přišli z Německa, kde byl pouliční prodej daleko výnosnější.

Nové obchodní příležitosti sem nalákaly více lidi z Vietnamu. Ti s rozjedeným a úspěšným businessem sem pozvali příbuzné. Zde si za tuto možnost museli rok až dva odpracovávat. S velkém množstvím Vietnamců přišla i poptávka po tlumočení, vyřizování dokladů. Někteří se proto od prodejů zboží vydali cestou poskytování služeb pro komunitu. Nově přistěhovalí neznali místní praktiky, nevěděli co a kam a navíc neuměli česky. (i nyní je drtivá populace závislá na těchto poskytovatelech služeb, neboť nejsou zvyklí, nevědí jak vyplňovat formuláře a líní si hledat informace).Velký výskyt Vietnamců si vyžádal i místní restaurace, bary, herny a asijské potraviny.

Na Košíku, z osobních zkušeností vím, že se v 20m² místnosti bydlelo, vařilo a prodávalo. Hned ráno v sedm už byli za dveřmi zákazníci. Vedle dvoulůžkové postele bylo 6 velkých pytlů plných zboží. Na stěnách vyvěšeny trička, šaty, kalhoty všech možných druhů. Rodiče si rychle vyčistili zuby, ohřáli jídlo ze včerejška a mohl začít první kšeft. Byla neděle, takže jsem mohl až do osmi spát. Po rychlém snídani jsem se až do oběda toulal po Košíku, jestli nenarazím na nějakého kamaráda, který by s rodiči přijel. Zákazníci neustále přicházeli a odcházeli. Po zboží byla tak velká sháňka, že zákazníkům nevadili ani ošupané, sem tam děravé kalhoty.

Jednou za 3 dny šli rodiče do velkoobchodního skladu si nakupovat nové zboží. Výhodu měli ti, kteří měli větší auta. Mohli tak nakupovat ve velkém a ušetřit si tak na benzin a též dostat množstevní slevu, se kterým by pak mohli ostatním konkurovat. Pokud už tu jste dlouho, máte společné známé nebo jste famózní, mohli jste nakupovat zboží na dluh. Velcí distributoři byli převážně z Číny. Ti potřebovali tlumočníky, aby mohli s Vietnamci komunikovat. Hodně lidí zbohatlo díky tomu, že tehdy uměli čínsky. Domluvíte se, dají vám slevy, že vypadáte důvěryhodněji a nechají vám ty dobré. Po nákupu zase zpátky na Košík. Tam se každý den prodává až do deseti večer, pak je večeře. Vařilo se v tom samém pokoji, kde jsme spali a prodávali. Každý čtvrtek a pátek, polovina Košíka odjela se zbožím do Ostravy. Ne každý má možnost jet nakupovat až do Prahy. V Ostravě je malá tržnice, kde prodávate ve svém voze. Většinou prodáváte zbytky zboží z téhož týdne. Velkoobchodní výprodej, ale pořád s ziskem.

I zde byli mafiáni. Sice jsme nemuseli platit výpalné, ale šlo dobře vidět, jak v zákulisí ovládají některá místa. Scházeli se tu lidi všech národností, všeho druhů. Ještě nebyl týden, aby tu nebyla policie buď kvůli kontrole dokladů nebo vyšetřování rvaček. Na konci roku 95 zakázali prodej zboží na Košíku. Nějací chytří lidé toho využili a pronajmuli Vietnamcům obchodní prostory (kontejnery) na parkovišti před hotelem. Všichni co nejrychle si zabírali nejlepší místa. Stačil pouze zámek a smlouva až později. Skoro po dvou letech, v roce 1996 se celá tržnice přestěhovala a celé vietnamské sídliště vyprázdněno.